Povaha a chov

Povaha a výchova (a trochu málo povídání o vlcích)

Povaha patou se za staletí příliš nezměnila. Stále je to sebevědomý, vyrovnaný a velmi nebojácný pastevecký pes, který spolehlivě ochrání svěřené území, stádo, či rodinu. V porovnání s některými ostatními pasteveckými plemeny se projevuje patou výrazně  mírumilovněji, není to v žádném případě pes útočný! Vzhledem k jeho prapůvodnímu poslání je jeho chování samostatné, má instinktivní sklon k nezávislosti, samostatnému uvažování a rozhodování, což vyplývá z jeho instinktu samostatného strážce stád. Patou nebyl nikdy šlechtěn k absolutní poslušnosti, hlavním kritériem byly jeho pracovní dovednosti, spočívající ve schopnosti vyhodnocovat správně situaci, udržovat predátory v uctivé vzdálenosti od stád a v případě nutnosti i zasáhnout. Takové situace sám však nevyhledává, nejprve případného útočníka zastrašuje imponujícím postojem a hlubokým štěkotem a zaútočí až v nejvyšší nouzi. Při obraně stáda a svěřeného území prokazuje mimořádnou odvahu a statečnost. Má tendenci za své teritorium považovat celé území, kam až dohlédne, a proto je nezbytné vymezit mu hranice dostatečně vysokým a pevným plotem.

Nelze od něj očekávat bezpodmínečnou poslušnost a mechanické plnění povelů. Pyrenejský horský pes nikdy nebude bezhlavě plnit povely, je to samostatně uvažující pastevecký pes a občas i dost svéhlavý, jehož posláním byla odpradávna ochrana stád, v mezních situacích (útok predátora) se musel rozhodovat pouze dle vlastního uvážení. V žádném případě se tedy nehodí pro člověka, který by vyžadoval absolutní poslušnost, stejně tak jako se nehodí pro toho, kdo by si chtěl pořízením atraktivního psa potvrzovat svůj „společenský status“, aniž by se předem důkladně obeznámil se specifickou povahou a typickým chováním pasteveckého plemene. Patou je vůči členům své „smečky“ mimořádně oddaný, jemný, něžný a mazlivý, cítí se být plnohodnotným členem společenství, a proto vyžaduje stálý kontakt se „svými“ lidmi (stádem) atd. Není to v žádném případě pes vhodný do kotce!

Pyrenejský horský pes je dodnes využíván k práci u stáda, v takovém případě je nutné štěně uvykat už od raného mládí kontaktu s hospodářskými zvířaty, přednostně za přítomnosti již zkušeného dospělého jedince. Nejsem sice "specialistka" na pracovní linie, nebydlím v horách, nýbrž na okraji Plzně a hospodářské zvířectvo tedy z logických důvodů zde mít nemohu. Z pohledu některých radikálů vlastně chovám "gaučáky", kteří jsou "k ničemu". Já si to nemyslím, naši psi skvěle stráží náš dům, který je na polosamotě; lapkové a „narušitelé" se nám obloukem vyhýbají. Plzeň a plzeňský region sahající až po Nýrsko totiž neohrožují vlci či medvědi, největším nebezpečím jsou především přemnožená divoká prasata, která např. nám pochodují prakticky až pod domem. Ovce nechovám, ale z vlastní zkušenosti velmi dobře vím, jak se vlci chovají. Před lety jsem během studia na FF ZČU prováděla výzkum jejich chování a reakcí přímo v terénu, myslím, že jsem jedna z mála, která "tančila s vlky" (jednalo se o dva mladé jedince) v hlubokých lesích. Vlk je velmi plaché zvíře, které se člověku obloukem vyhne! Vlk má podle mého názoru v přírodě své nezastupitelné místo, povinností každého chovatele stád je si stádo zabezpečit, patou je jednou z variant, jak udržet v některých regionech vlky v uctivé vzdálenosti, aniž by byla kvůli jejich existenci musela být vyvolávána mediální hysterie a musely být zapalovány jakési "protestní vatry" (viz informace v médiích). V našem kraji opravdu spíše než na vlka narazíte na idiota, který lehkovážně vypustí z vodítka obřího kavkazáka, který pak někoho pokouše, jak dokládá moje vlastní zkušenost, nepřála bych nikomu ležet na zemi a obličej si chránit rukou, do níž je bolestivě zahryznutý nepříčetný kavkazák… Kam se hrabe VLK A ČERVENÁ KARKULKA...

Archetyp „zlého a démonického“ vlka“ vězí v lidských myslích už od pradávna, přes středověk až po současnost. Má osobní zkušenost je taková, že pohlédnete-li zblízka do očí  tomuto nádhernému zvířeti (zračí se v nich svoboda a nezávislost, nejsou to oddané psí oči) a sáhnete si na něj, budete pozorovat jeho chování, možná pak pochopíte i v plné intenzitě i jeho  vůli k životu a právo tu být. Ale chápu, že je mediálně mnohem zajímavější šířit strach před „démonickým vlkem“, než rozumně informovat veřejnost a naučit se především žít opět v jeho přítomnosti. Ostatně, co jiného než domestikovaný vlk je dnešní pes? Jak píše Desmond Morris, pes je mimořádně přizpůsobivým symbiontem člověka, jenž v průběhu vývoje asi nejlépe pochopil, jak nesmírně je pro něj výhodné se s člověkem spojit.

Ale zpět k tématu. Jsem přesvědčena, že pes (fena) se správnou, tj. typickou a sebevědomou povahou je schopen pracovat u stáda, aniž by nezbytně musel pocházet z "x generací pracovních linií“.

Správná povaha je tedy podle mého názoru u tohoto plemene naprostý fundament, domnívám se, že  je úplně jedno, zda bude php pracovat u stáda anebo bude plnit "pouze" funkci "gaučáka", rodinného psa, hlídače, apod., neboť nevyrovnaný, bázlivý a psychicky labilní jedinec nikdy nebude schopen bez problémů plnit ani jednu z těchto "funkcí"!

Holčičky z mého chovu žijí na biofarmě a zaučují se u stáda


Patou je ovšem velice univerzální a přizpůsobivý jedinec, v dnešní době plní často i roli rodinného psa, působí úspěšně i v canisterapii. Výchova mladého psa musí být klidná, konzistentní a velmi důsledná, patou je inteligentní a chápe rychle, ale majitel by měl disponovat jistou vrozenou autoritou, protože někteří jedinci mohou, a to zejména v období dospívání zkoušet testovat slabiny ve výchově, avšak i tehdy je třeba si zachovat naprosto chladnou hlavu a v žádném případě nepoužívat násilné metody! Patou si velice dobře vědom své síly, vůči slabším (dětem, malým psům atd..) se chová empaticky, ohleduplně, až něžně a své fyzické převahy nikdy nezneužije. Mladého jedince je nezbytné už od raného věku vystavovat novým podnětům, brát ho do rozličných prostředí, důkladná socializace je základním kamenem správné výchovy a zárukou toho, že v dospělosti budete mít vyrovnaného, přátelského a bezproblémového jedince. Dominantnější jedinci mohou v době pohlavního dospívání představovat pro majitele značnou výzvu, ale i tehdy je nezbytné ve výchově postupovat s maximální důsledností a současně netrpět puberťákovi žádné zhůvěřilosti, tj. dát mu jasně najevo, že ve smečce šéfuje jeho pán, nikoliv on.

Každý, kdo má dřívější zkušenost s jiným plemenem (např. ovčáckým), musí zcela přehodnotit dosavadní vzorce chování a „metodologii výcviku“. Silou nepořídíte, musíte na to jít hlavou, php se necvičí ("cvičácký" dril pro něj není), nýbrž důsledně vychovává. Když jsem si pořídila svého prvního php, byla jsem u bobtaila zvyklá na poslušnost a to zejména na stoprocentní přivolání za všech okolností, bobtail jako typický ovčák reagoval na pouhá gesta. To u php absolutně neplatí, to jsem si uvědomila velmi brzy, když mladičký Falco na Šumavě utekl za stádem srn a vrátil se až po půlhodině s novou "image" (byl černobílý), neboť  proběhl jakousi šumavskou bažinou. Pyrenejského horského psa tedy nelze bezmyšlenkovitě vypustit z vodítka na otevřeném prostoru či v lese, ať se ten kluk (holka) „pěkně proběhne“. Je třeba neustále předvídat a monitorovat dění okolo. Php se chová jako typický pastevec a rozhodne-li se, že se půjde na něco „mrknout“, nikdo a nic mu v tom (kromě vodítka) nezabrání. Vrátí se, až on uzná za vhodné.

Nemám pocit, že php nemá vůbec žádný lovecký pud, něco takového může tvrdit pouze někdo, kdo se nikdy se svými psy při procházkách nesetkal se zvěří. Ačkoliv bydlíme na kraji Plzně, zažila jsem nespočetně situací, kdy se na louce vyřítilo stádo srn, vyběhla liška, vyletěl bažant či se náhle na břehu řeky objevil bobr či nutrie. A psy to tedy v klidu nenechalo! Mnohokrát jsem zažila, že holky, a to včetně veteránky Huescy prohnaly na louce stádečko srn a přivodily mi tak téměř infarktové stavy, neboť všechny tři zdrhly za srnami do neudržované a zarostlé části louky, kde se běžně zdržují i divoká prasata. Asi nejhorší byl okamžik, kdy se doslova pár metrů před námi vynořil statný kňour a naši psi se k němu rozběhli a Arán se už už chystal si to s ním „vyříkat“. Naštěstí divoké prase zvolilo ústup a přeplavalo přes řeku na protější břeh. Nechci si ani představovat, co by nastalo, kdybychom potkali bachyni s mladými…Nicméně i "gaučáci" z mého chovu si dokáží poradit při útoku divokého prasete; jeden z psů z vrhu B při napadení divočákem nejenže neuhnul, ale dokázal v pouhých 22 měsících útočníka poslat na onen svět, aniž by utrpěl více než jen pár šrámů. Odvaha a statečnost php při útoku predátora je mimořádná a při obraně je schopen vsadit všanc svůj vlastní život a opravdu nemusí pocházet z tzv. "pracovních linií".

Takže ano, abych to shrnula, konkrétně naši psi chodí u nás na louce na volno, ale nikdy bych je nepustila z vodítka tam, kde nemám přehled o situaci anebo v neznámém prostředí či v lese, atd. Na volno v cizím prostředí pouštím pouze Albinku a nyní již i její dceru Biescu.

Typickou, tj. vyrovnanou a sebevědomou povahu považuji za zcela klíčový znak plemene, sebekrásnější a výstavně sebeúspěšnější jedinec, jenž ale nemá typickou povahu, je z mého hlediska nevhodný pro chov. Nevyrovnaná, bázlivá či dokonce agresivní fena nemá v chovu co dělat, neboť tyto povahové znaky předává i svému potomstvu, bázlivost se pak dále šíří v populaci. Mechanismus dědičnosti ovlivňuje nejen morfologii, nýbrž i povahové znaky. Obecně platí, že charakter je determinován jak přirozeností (nature), tak i prostředím, výchovou (nurture). Jinými slovy, je-li nevyrovnaná povaha vrozená, pak bohužel ani důkladná socializace není všespasitelná, neboť nežádoucí povahové znaky lze eliminovat pouze do velmi omezené míry.

Měla jsem možnost vidět řadu nevyrovnaných či bázlivých jedinců, a to i nejen u nás, ale i v zahraničí (např. na NV ve Francii se za nevyrovnanou povahu plně v souladu se standardem vylučuje) a považuji tento jev za značný problém, i proto si velice cením možnosti složit povahový test, již nabízí francouzský klub, a jsem hrdá na to, že moji psi v této zkoušce obstáli se ctí. Test prověřuje kromě jiného i reakce psa na různé nepříjemné, nečekané či neobvyklé podněty a pes nesmí projevit ani náznak agresivity či paniky. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že francouzští testeři obvykle kombinují během testu různé metody, nelze se tedy na test předem „připravit“ jako na zkoušku. Bázlivý, agresivní či jinak nevyrovnaný jedinec sítem testu neprojde. Moji psi počínaje Huescou mají úspěšně složené testy povahy ve francouzském klubu R.A.C.P. Doplnění: v roce 2019 byl test modifikován a zpřísněn, nově nyní sestává z celkem 10 různých situací. Tester provádí hodnocení chování psa prostřednictvím bodového ohodnocení. Naše mladičká Biesca tento test úspěšně složila již v necelých 18 měsících.  

Aránek


Php je něžný a empatický i v náhodném kontaktu s dětmi (na fotu Aránek).


Albinka



A proč kladu takový důraz na povahu?

Třebaže je patou velmi jemný, až něžný, přesto to v žádném případě není pes pro každého, neboť má - vzhledem k jeho specifické povaze a prapůvodnímu poslání, tj. samostatné ochraně stád před predátory - sklon k vlastní iniciativě, nezávislosti a samostatnému rozhodování. Patří k velkým, až obřím plemenům, a proto každý povahově nevyrovnaný jedinec může představovat značný problém, a to nejen pro jeho majitele, nýbrž i pro jeho okolí. Pes, který nemá vyrovnanou povahu, se chová naprosto nepředvídatelně a některé jeho reakce na zcela běžné podněty mohou být nebezpečné - např. kousnutí ze strachu. Sama mám osobní zkušenost s mým úplně prvním php, sice v zásadě hodným, ale psychicky velice labilním a neurotickým jedincem, a proto již nikdy nechci zažít tu hrůzu, když se šedesátikilový php bez jakékoliv předchozího podnětu či varování náhle ožene po malém dítěti mého kamaráda či dokonce kousne moji dceru. O této zkušenosti se mi vůbec nepíše snadno, Falca jsem i - přes jeho nedostatky a nepřiměřené reakce na zcela normální situace - měla ráda. I na jeho případu jsem se poučila v tom, že nevyrovnaná povaha je prostě patologický jev, který je geneticky determinován, vždyť ani moje mimořádně důkladná socializace nedokázala změnit vrozený základ.

Měla jsem možnost vidět řadu nevyrovnaných či bázlivých jedinců, a to i nejen u nás, ale i v zahraničí (např. na NV ve Francii se za nevyrovnanou povahu plně v souladu se standardem vylučuje) a považuji tento jev za značný problém, i proto si velice cením možnosti složit povahový test, již nabízí francouzský klub, a jsem hrdá na to, že moji psi v této zkoušce obstáli se ctí. Test prověřuje kromě jiného i reakce psa na různé nepříjemné, nečekané či neobvyklé podněty a pes nesmí projevit ani náznak agresivity či paniky. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že francouzští testeři obvykle kombinují během testu různé metody, nelze se tedy na test předem „připravit“ jako na zkoušku. Bázlivý, agresivní či jinak nevyrovnaný jedinec sítem testu neprojde. Moji psi počínaje Huescou mají úspěšně složené testy povahy ve francouzském klubu R.A.C.P. Typická, tj. vyrovnaná a sebevědomá povaha je naší naprostou prioritou. Doplnění: v roce 2019 byl test modifikován a zpřísněn, nově nyní sestává z celkem 10 různých situací. Tester provádí hodnocení chování psa prostřednictvím bodového ohodnocení. Naše mladičká Biesca tento test úspěšně složila již v necelých 18 měsících.  Na "naši" louku občas chodí na vycházky děti z mateřské školky, několikrát se na naše psy doslova radostně vrhly a začaly je hladit. I když se snažím vždy jak rodičům, tak dětem či jejich doprovodu vysvětlit základní pravidla komunikace se psy,  ale přesto u mnou odchovaných psů (a samozřejmě včetně Huescy) nikdy nenastala situace, že by moji psi reagovali na malé nezbedníky jinak než ohleduplně a přátelsky.


Naše filozofie chovu

Zájemce o štěně by si měl velmi tedy přepečlivě vybírat CHS a především vidět i matku štěňat, tj. její chování a reakce, je-li fena agresivní anebo bázlivá (a bázlivost by nikdy neměla být interpretována jako "rezervovanost přírodního plemene"), bude vlohy k nevyrovnanému charakteru předávat i svému potomstvu. Štěňata samozřejmě kopírují vzorce chování své matky, a proto by povahově nevyrovnané feny nikdy neměly působit  v chovu, etický a morální imperativ však není vlastní všem chovatelům, bohužel ale ku škodě plemene. Každému zájemci o štěně doporučuji, aby si nejprve důkladně prostudoval informace o plemeni, objel vytipované CHS, pohovořil si s chovateli, prohlédl si chovné jedince, a především si bedlivě všímal i prostředí, v němž jsou psi drženi. Teprve až poté, tj. na základě důkladného zvážení, založeného na vlastní zkušenosti a s pomocí zdravého rozumu i intuice, se samostatně rozhodl a nikoliv na základě "zaručených informací" od samozvaných "odborníků či "odbornic".

Za mimořádně neetické považuji dehonestování ostatních chovatelů na sociálních sitích a explicitní nebo implicitní pomluvy jiných chovatelů. A netěší mne, že právě v Česko-Slovensku je pyrenejská komunita vzhledem k podobným "aktivitám" pár "vyvolených" hluboce rozdělena a rozhádána. Je naprosto nemorální využívat  nějakých "funkcí" v klubu k šíření nepravd a negativně tak ovlivňovat nezávislé názory lidí. V případě naší Huescy jsem měla mimořádné štěstí na slušné chovatele, nikdy jsem od nich neslyšela pomluvy jiných chovatelů php, tito čestní a skromní lidé se starají především o svůj vlastní chov (a o vlastní život). O to více si jich vážím, chovatelé tohoto typu jsou dnes již mizejícím druhem, bohužel.

Moje kritéria volby krycího psa jsou tato: pes musí pocházet ze zajímavých krevních linií, neboť spojení má představovat v první řadě přínos pro plemeno a chov. Absolutně nechápu, jaký má smysl opakovaně používat v chovu jedince, který má "x" potomků po celé střední a východní Evropě, pro jehož majitele je krycí pes primárně zdrojem příjmu. Pes musí být typickým představitelem plemene a s fenou mají vzájemně doplňovat, není vhodné spojovat extrémy. Snažím se zafixovat určité vlastnosti a současně zkorigovat ty znaky, které považuji za nutné zdokonalit. Genetika je velmi komplikovaná vědní disciplína a exaktní predikce toho, jaké potomstvo vzejde ze spojení dvou jedinců, není možná. Mohu jen doufat, že uvážlivou volbou rodičovského páru + s vydatnou dávkou štěstí a s boží pomocí se mi podaří odchovat zdravé a typově homogenní jedince, což vůbec není jednoduché, jak potvrdí každý zkušený chovatel, příroda prostě někdy koná po svém vlastním způsobu. K chovu se snažím přistupovat s maximální pokorou, neboť já pouze navazuji na dědictví, jež vytvořili staří chovatelé přede mnou, díky jejich umu se v Evropě podařilo uchovat pyrenejského horského psa v téměř nezměněné podobě.

Chov php je časově a finančně velmi náročný koníček, na němž, věnujete-li se mu zodpovědně (a pokud „CHOVÁTE“, nikoliv pouze „MNOŽÍTE“), nelze zbohatnout, jen prodělat. Aneb jak říká můj chovatelský i lidský vzor Lorenzo: je to vášeň a té je třeba obětovat velmi mnoho. Je důležité si uvědomit, že za každým, byť i dílčím úspěchem v chovu se skrývá spousta práce, starostí (a probděných nocí) a odříkání. Mám-li mluvit za sebe, tak např. já mám nějakou konkrétní vizi o směřování mého chovu, a proto hledám takové plemeníky, kteří naplňují moji představu, avšak převážná část z mého pohledu vhodných kandidátů se povětšinou nachází právě v zahraničí. Činí tak i mnozí další chovatelé z ČR; ti mohou jen potvrdit, že krytí v zahraničí je mimořádně finančně a časově náročné, a že jde bezesporu o dost komplikovanější způsob reprodukce než využívání snadno dostupného krycího psa "odvedle"; o to více je třeba ocenit jejich snahu dovézt novou krev. Účasti na prestižních výstavách v zahraničí jsou pro mne vhodnou metodou, jak si naživo prohlédnout kandidáta na krytí, a to především nejen jeho exteriér, ale nadto otestovat i jeho povahu.

Pro mne osobně nejsou rovněž důvěryhodné takové stanice, které formou nevkusné, esteticky pokleslé, až podbízivé prezentace nabízejí „super" a "vymazlená štěnda“ či po rodičích “s mnoha oceněními od specialistů" (aniž by je kdy nějací specialisté na plemeno viděli), atd. Je také velmi důležité si také všímat toho, v jakém věku a jak často mají chovné feny vrhy, seriózní chovatel takové informace netají. Můj neměnný názor je, že příliš mladá, sotva dvouletá a mnohdy čerstvě uchovněná fenka prostě ještě není fyzicky ani mentálně zralá na mateřství. Tuto radu o vhodném věku pro mateřství mi před lety dal Lorenzo a já se jeho názorem, podloženým mnohaletými zkušenostmi řídím. Domnívám se, že "chovatelé", kteří používají v chovu tak mladičké fenky, jsou primárně motivováni ziskem z prodeje štěňat; a samozřejmě, čím dříve tak mladou fenku nakryjí, tím více vrhů mohou  na této fence za celou dobu jejího reprodukčního období "udělat", s tím také souvisí následující, z mého pohledu negativní jev. Já osobně jako varovný signál spatřuji příliš častá mateřství chovných fen, vždyť porod a vše s ním spojené představuje pro fenku mimořádnou fyzickou zátěž, po níž zcela logicky potřebuje dostatečný čas na rekonvalescenci a celkové zotavení (více informací – viz Řád ochrany zvířat ČMKU). Bohužel vzhledem k dosti "pružnému" výkladu řádů ČMKU ( cituji: "c) maximální počet vrhů u chovné feny je 3 za období 24 měsíců, včetně vrhů, kdy fena porodí pouze jedno štěně, ideální počet je jeden vrh ročně.") je realita taková, jaká je; a nikoliv pouze u php, ale obecně i u ostatních plemen.  Existují "chovatelé",  kteří se nerozpakují nechat fenu nakrýt každý následující rok po sobě, tj. fenka má např. štěňata na podzim a na jaře při prvním hárání po porodu ji nechají nakrýt znovu, žádný řád přece neporušují,  pořád se jedná o jeden vrh za kalendářní rok, že. Jak tristní...Nedokáži pochopit, jak např. fena ve věku naší Albinky může mít za sebou již 4 vrhy a více, něco takového nepovažuji za promyšlený chov, nýbrž za pouhé "množení" pro peníze. 

Z perspektivy budoucích generací php považuji nadužívání několika málo "populárních" či snadno dostupných plemeníků za velmi nemoudré, neboť jejich opakované užití v chovu fatálně snižuje genetický fond plemene. Z hlediska genetické variability není věru prozíravé stále se opakující používání stejných krycích psů, protože "je ve vedlejší vesnici" nebo na vlastním dvorku, "musí vydělávat na hypotéku", etc. I majitelé chovných psů by se měli chovat maximálně zodpovědně, a to s ohledem na budoucnost plemene, hlavním kritériem nesmí být pouze finanční zisk za použití krycího psa. Majitel krycího psa musí umět odmítnout, neboť ne každé spojení je oboustranně vhodné. Je to stále se opakující situace, objeví se (nebo doveze) nějaký "populární" plemeník a všichni na něj kryjí a vůbec neuvažují nad tím, zda to je přínosné pro chov. A nějaké přemýšlení nad tím, zda je to rozumné pro populaci php, která bude navzájem úzce příbuzná? Ale,  "vem to čert", hlavně že se penízky za krytí sypou... I ta štěňata se nakonec vždy nějak udají...Anebo co říci o nezodpovědném a "xtém" opakování stále týchž spojení (tzv. "opakované úspěšné spojení"), jaký smysl má kombinovat stále tytéž geny?

Toto není cesta, kterou bych chtěla kráčet i já, hledání jedince se zajímavou krví, který není snadno dostupný pro každého, je sice složitý a dlouhý proces, ale já jsem přesvědčena, že se vyplatí. Základem chovu je však kvalitní fena, jejíž kvality mohou chov pozvednout anebo naopak – v případě méně kvalitní feny - zhoršit. Kvality feny prověří mateřství. Z klíčové považuji především schopnost zabřeznout přirozenou cestou, bezproblémový porod a vzornou péči o mláďata. Fena takových kvalit má pro chovatele nevyčíslitelnou hodnotu. Tento fakt by si měl uvědomit každý, kdo chce začít se smysluplným chovem s vizí, na feně druhořadých kvalit prostě nelze založit kvalitní linii, nota bene ve spojení s nekvalitním plemeníkem.

Celá naše smečka žije ve vzájemné harmonii, všichni psi žijí společně, a byť se občas mezi fenami mohou projevovat určité názorové střety, a to zejména v období říje anebo v době dospívání a s tím spojeného usilování o pozici alfa feny, vše jsme ale zatím vždy zvládli. Jezdíme s nimi na dovolené, vybíráme místa, kde jsou vítáni (umějí se chovat i v hotelech), procestovali s námi velký kus Evropy, zkrátka sdílejí s námi náš všední i nevšední život; a to vše je možné jen za předpokladu, že nebudeme vlastnit x psů, kteří neznají nic jiného, než být zavřeni v kotci (kotce nevlastníme!) či v malém špinavém výběhu, neboť nepochybně pak už bychom nebyli schopni se jim věnovat tak, jak se jim věnujeme nyní. Po početnější smečce netoužíme, jsme to, čemu se říká v Německu "Hobby Züchter". Naše Albinka je ve věku, kdy by teoreticky za sebou mohla mít min. 3 vrhy, ale naší ambicí rozhodně není nadprodukce "super štěňat", jelikož pro tento účel psy nechováme, a fena není "mašina na štěňata", máme prostě poněkud odlišnou filozofii než jiné CHS tohoto plemene. A opravdu nemůžeme a hlavně nechceme "konkurovat" počtem odchovů těm "chovatelům", kteří "sekají štěňata jako Baťa cvičky", a to naprosto bez ohledu na smysluplnost či prokazatelný přínos daného spojení pro plemeno, kondici chovné feny, atd. Samozřejmě, že takoví "chovatelé" podobnou "nadprodukci" vždy nějak vzletně odůvodní, zpravidla jsou to prázdné fráze o "mimořádném spojení rustikálních jedinců", atd., bla, bla, bla...  Pro mne jsou to jen cynické bláboly, o peníze jde přece až v první řadě, že....

I kvůli psům jsme se přestěhovali na okraj Plzně, kde mají k dispozici rozsáhlý pozemek (a samozřejmě mají trvalý přístup do domu), romantický výhled na řeku a údolí a mohou zde zcela nerušeně halekat do dáli, aniž by nejbližšímu sousedovi stoupal krevní tlak a jeho paní měla z toho „věčného štěkání těch štěkavců zase migrénu“, nota bene, když se „ještě přidala ta doga vašeho bratra, tak to už jsem si musela vzít prášek na hlavu“. Nám se ulevilo od věčných stížností a bývalé paní sousedce, jak doufám, i od jejího bolehlavu.

Huesca a Albinka


 .